Archív článků 2014

Ambiciózní Vysoké Tatry 2014 na jedničku! (23.-30. 8. 2014)

15. 9. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko Ambiciózní a nadmíru vydařená byla letošní turistická akce roku - Vysoké Tatry 2014. A proč ambiciózní? Vrcholem tohoto týdenního snažení se totiž staly poslední dva turistické dny, kdy jsme postupně zdolali samotný vrchol Rysů (2503 m.n.m.) a vysokotatranský klenot v podobě Kriváně (2494 m.n.m.). Nejen že tyto dva poslední dny byly vrcholem celého týdne, ale byly to taktéž velmi srdnaté a namáhavé výstupy a stanovení nového výškového rekordu naší grupy ve Vysokých Tatrách!

A nezaháleli jsme ani další dny, kdy jsme ještě stihli zdolat Téryho chatu, Zbojnickou chatu či Sliezský dóm. Turistická sestava se postupně v pondělí a v úterý navíc rozrostla o další tři členy, přičemž dva byli s námi vůbec poprvé. Opět jsme do programu zahrnuli, tak jako již minulý rok, mnou navrhovaný "relax den", v jehož rámci jsme letos byli mimo jiné v popradském Aqua Parku. Počasí bylo nakonec po celý týden lepší, než jak vypadala původně předpověď. Pořádně nám zapršelo jen v neděli při návratu a ve středu, kdy pršelo celý den.

Náš B-tým ve složení Leontýna P. a Josef P. se letos držel spíše při zemi, i tak ovšem podnikl menší akce, spíše v nižších polohách. A-tým byl ve složení Michael H., Henryk P., Lukáš P., Tomáš W. (od pondělí), Liliana H. a Tomáš S. (od úterý), tedy v nadstandartním počtu. Dopravu nám stejně jako minulý rok zabezpečovala má Felis (Škoda Felicia 1.6 GLX) a dědova Zuzanka (Suzuki SX4 1.6), přičemž podstatně větší dávku kilometrů absolvovala Felišanda, celkem v rámci tatranského týdne najela přes 800 km a to bez jediné závady nebo náznaku nabručenosti.

Také letos se uskutečnil turnaj v "BANGu!", vítězem který si nakonec odnesl trofej, se stal Lukáš Pydych!

Program Vysokých Tater 2014 :


foto: Michael Heczko Sobota 23. 8. : Otvíračku letošních Vysokých Tater jsme zopakovali z minulého roku, neboť se nám trasa velmi líbila. Podél vodopádů Studeného potoka jsme vyšli nádhernou tatranskou přírodou až k Rainerově chatě (1295 m.n.m.) a poté dále k Hrebienoku (1285 m.n.m.). Sestoupili jsme do Starého Smokovce a poté ještě minimálně hodinu pokračovali po chodníku k autu. Složení týmu: Michael, Henryk, Lukáš. Auto: Felis.

Neděle 24. 8. : Téryho chata (2015 m.n.m.) se stala nedělním tatranským cílem. Zpět nás potkal déšť.
Složení týmu: Michael, Henryk, Lukáš. Auto: Felis.

Pondělí 25. 8. : Již s jedním členem navíc, jsme dnes až kolem poledne vyrazili z Hrebienoku na Sliezský dóm (1670 m.n.m.). Počasí bylo výborné, teplota ideální a obloha modrá jako z reklamy! Kupodivu jsme na této trase nepotkali zdaleko tolik turistů jako v minulosti. Výhledy byly perfektní a skvěle šel vidět také Gerlachovský šťít (2654 m.n.m.), nejvyšší hora Slovenska. Na chatě (hotelu) jsme si dali oběd a poté pokračovali nikoliv červenou značkou zpět, ale po zelené a žluté "Hlbokým kotlom" do Starého Smokovce. Složení týmu: Michael, Henryk, Lukáš, Tomáš W. Auto: Felis.

Úterý 26. 8. : Relax den jsme započali výjezdem do muzea TANAPu. Ač muzea moc nemusím, zdejší muzeum jsem navštívil již podruhé a opět se mi zde líbilo. Měli jsme naplánovanou také návštěvu venkovního muzea tatranské flóry, bohužel však dopoledne dosti pršelo a tak jsme tuto návštěvu museli zrušit. Odpoledne jsme pak vyrazili již bez Lukáše, který hodil "zdřimke" (já, Tomek, Henryk) do Aqua Parku v Popradě. Rozhodně jsme nelitovali, velmi se nám tam líbilo. Kolem 17 hodiny jsme pak dorazili k popradskému nádraží, kde jsme očekávali poslední doplnění kádru. Bohužel jsme se nedočkali, Zulu s Tomášem S. dorazili až kolem 20 hodiny večerní, takže jsme si dali s Felis repete.

foto: Michael Heczko Středa 27. 8. : Zbojnickou chatu jsem záměrně nechal až po příjezdu Zulu, neboť tuto trasu si chtěla zajít. Původně jsme měli na středu naplánovány Rysy, jelikož ale již od rána pršelo, dali jsme přednost rezervnímu plánu v podobě Zbojnické. Museli jsme nasadil pláštěnky a ty nám vydržely téměř po celou dobu našeho výstupu i sestupu. Na chatě (1960 m.n.m.) jsem poprvé v životě zažil, že jsme byli sami! V krbu hořelo a sálalo z něj příjemné teplo a my tak mohli usušit mokré oblečení, boty a ponožky. Bomba! Hnusné počasí až na jednu deseti minutovou vyjímku vydrželo po celý den, náladu a výpravu nám to však nepokazilo. Složení týmu: Michael, Henryk, Lukáš, Tomáš W., Liluška, Tomáš S. Auto: Felis/Zuza.

Čtvrtek 28. 8. : Poprvé v historii jsme zdolali vrchol Rysů (2503 m.n.m.). Zatím jsme vždy vyšli "jen" na chatu, část týmu o něco výš. Počasí bylo grandiózní, turistů hodně a hory a štíty kolem nás nádherné! Výstup od chaty k vrcholu, byl hlavně poslední zhruba kilometr docela masakr, ale všichni (kromě Henryka) to nakonec zvládli. Výhledy a to do všech stran(!), kterými jsme se poté mohli z vrcholu kochat stály za všechnu vynaloženou sílu. Dnes byl stanoven výškový rekord naší grupy ve Vysokých Tatrách - 2503 m.n.m.! Složení týmu: Michael, Lukáš, Tomáš W., Liliana, Tomáš S., Henryk (jen na chatu). Auto: Felis/Zuza.

foto: Michael Heczko Pátek 29. 8. : Závěr letošních Tater byl opravdu mohutný, druhý den po sobě jsme pokořili téměř dva a půl tisíce výškových metrů. Počasí bylo dnes ještě slunečnější a teplejší (samozřejmě výše již takové teplo nebylo) než včera, slunce mělo opravdu pořádnou sílu a tak jsme se všichni pořádně spálili. Těžko říct, zda-li byl brutálnější výstup na Rysy nebo dnes na Kriváň (2494 m.n.m.). Mě se i dnes šlo do kopců velmi dobře (zpět to bylo podstatně horší), závěrečná 1:30 hod. byla však dle mého ještě o nějaký ten stupínek brutálnější než na Rysy. I já jsem se místy plazil po čtyřech, hrozil se neskutečných srázů pode mnou a někdy opravdu nevěděl, kudy mám jít, abych nezhurčel dolů. A v takových místech šla prosím pěkně dálnice lidí! Stálo to však za to, výstup i výhledy z vrcholu byly nepopsatelné, nádhera a mohutný závěr letošních Tater! Složení týmu: Michael, Lukáš, Tomáš W. (vrchol) a Liliana, Tomáš S. a Henryk (rozcestí pod vrcholem). Auto: Felis/Zuza.

Díky všem za super týden! Za rok again!


Letní turistické a cyklistické výpravy (léto 2014)

12. 9. 2014 (mh)
foto: Liliana Heczková

5. 7. (sobota) : První letní akcí roku 2014 se nestal turistický výšlap, nýbrž cyklistika. Sám jezdívám na kole, mé poslední jízdy tento rok směřovaly hlavně směrem na Guty, Smilovice a dále. V Jablunkově již ale cyklistika téměř vymřela. Nebylo tudíž vůbec snadné dát dohromady alespoň dva provozu schopné kola. Museli jsme dosti improvizovat, ale nakonec se nám podařilo dát jakž takž dva kola dohromady. Naše trasa vedla z Jablunkova přes lomňanské údolí až do Horní Lomné k penziónu "U Studánky". Počasí bylo příjemné a teplé. Sešli jsme se jen ve dvou - Michael H. a Henryk P.

6. 7. (neděle) : Ve složení Michael H., Henryk P., Robert P. a Liliana H. jsme se vydali za naší tradiční turistikou na Stožek. Autem jsme vyjeli na Bahenec, počasí bylo teplé a obloha modrá jen s několika mraky.

13. 7. (neděle) : Náš mladý turista George dal podmínku, půjdu s Vámi na hory, ale jedině na Stožek. A tak jsme tedy po mnoha měsících, možná i letech, vyrazili na Stožek bez Roberta (se mnou v sestavě). Všechna zvěřena a lesní bytosti se divily, kde že toho staršího Palucha máme, na chatě nám nechtěli dokonce ani nalít pití. Až když jsme uvedli na pravou míru, že jsme z rodiny od Roberta Palucha a že zde určitě ještě tento rok zavítá, černý čaj, nealko pivo a džus nám byl nabídnut. Teplota dnes byla hycová a počasí výborné. Trasu jsme zvolili opět z Bahence.

26. 7. (sobota) : Opět jen ve dvou (já a Henryk) jsme dnes zvolili můj návrh, což byla trasa Mosty u Jablunkova- Skalka. Tuto trasu jsme nešli již téměř rok, což byla chyba, neboť nabízí rozmanité výhledy a přírodní krasy, společně s velmi rozmanitou trasou. Tempo bylo velmi svižné a počasí se drželo, ač byly hlášeny přeháňky. Zpět jsme se vydali velkou oklikou téměř až přes Šance.

27. 7. (neděle) : Původní prognózy vypadly tak, že se sejdeme v pěti členech, nakonec jsme se však sešli jen ve složení Michael H., Henryk P. a Lukáš P. To nakonec výpravě vůbec neuškodilo, naopak. Tempo bylo svižné, konverzace věcná a počasí výborné! Trasa byla tradiční, Bahenec-Stožek.

2. 8. (sobota) : Po týdnu jsme se opět vypravili na chatu Skalku, tentokráte ovšem z druhé strany a to od Lomné. Ve složení Michael H., Henryk P., Lukáš P. a Liliana H. jsme se Felis vyvezli k velkému parkovišti a pokračovali oklikou přes skály a dále kolem Severky až k našemu cíli. Počasí, až na mírnou inverzi v údolí, bylo krásné a teplé, pravý letní hyc. Zpět jsme sešli již klasickou prostřední cestou.

foto: Michael Heczko

9. 8. (sobota) : Ve dvou statečných (Henryk a já) jsme si dnes ukrojili poměrně velké sousto. Felindou jsme zajeli na konečnou v Horní Lomné, odkud jsme pokračovali po asfaltové cestě nahorů. Již na ní vedla modrá značka, kterou jsme později následovali odbočkou doprava, která nás zavedla do krásného Beskydského lesa, kde voněly houby a tekl horský potok Kyčmol, což je také místní název místa, které jsme později procházeli. Počasí jsme měli solidní, občas šli sice mraky, ale nepršelo a teplota byla příjemná. Po zhruba 4 km stoupání jsme došli na rozcestí pod Malým Polomem (ten se pyšní výškou 1060 m.n.m.). Ze sedla jsme se vydali po červené magistrále směr Čuboňov. Tento úsek po červené směrem k Muřínkovému vrchu, jsme časově podcenili, byl podstatně delší. Po 3,5 km jsme zdolali Čuboňov, před námi bylo ovšem ještě dosti šlapání. Potkali jsme jen minimum turistů a to i přesto, že počasí bylo na turistiku výborné. Z Čuboňova přes rozcestí "Pod Búrkovým vrchem" to bylo na Muřínkův vrch ještě zhruba 6 kilometrů, poté ještě na kolena namáhavý sestup až do Horní Lomné, cca 4 km. Počasí vydrželo a my jsme si dnes dali pořádně do těla!

16. 8. (sobota) : Opět jen ve dvou (já a Henryk) jsme Felis vyjeli pod Doubravu v Horní Lomné a dále pokračovali pěšky, v prvních několika stovkách metrů nám ještě pršelo, poté se ovšem počasí už jen lepšilo a zapršelo opět až při naší cestě autem zpět. Zvolili jsme dnes průzkum nové trasy, která nemá ani turistické značení, nad bývalým mraveništěm jsme odbočili doprava a vydali se, zprvu po pěkné zválcované cestě, směrem nahorů. Trasa se však postupně změnila v foto: Michael Heczko těžší a terén byl také velmi velmi bahnitý. Nakonec jsme vyšli zhruba kilometr před vyšílačem a trasu již poté sešli tradiční cestou. Šlapání to nebylo rozhodně málo, ale jednalo se o předposlední kondiční přípravu na nadcházející Vysoké Tatry, takže to bylo jen dobře.

17. 8. (neděle) : Poslední kondiční přípravou na nadcházející Vysoké Tatry 2014 se stala trasa, kterou jsme objevili teprve před týdnem (i když její úvod jsme již znali z výprav k Bílému Kříži) a to Horní Lomná-Kyčmol-Rozcestí Pod Malým Polomem-Čuboňov-Pod Búrkovým vrchem-Muřínkový vrch-Horní Lomná. Sešli jsme se téměř v kompletním turistickém složení pro Vysoké Tatry (chyběl jen Tomáš W. a Tomáš S.), tedy Michael H., Henryk P., Lukáš P. a Zulu "Liliana" Lulu. Počasí se drželo, ač se místy objevily husté mraky. Velmi dlouhá trasa svůj kondiční účel splnila, všichni došli zdraví a tak zbývá už jen dovyřizovat poslední věci a za týden v sobotu se vydat na letošní hlavní turistickou akci roku!


Nízké Tatry 2014 (28.-29. 6. 14)

3. 7. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

Nízké Tatry, slovenské pohoří jehož nejvyšší vrcholy přesahují dva tisíce metrů nad mořem, pohoří které se nachází jižně od turisticky daleko vyhledávanějších Vysokých Tater, pohoří které má své kouzlo, svou atmosféru, svou divokost, pohoří kde jsem se chtěl již mnoho let podívat a pohoří, které mě chytlo za srdce.

Naše turistická výprava ve složení Michal, Tomek, Honza, Romča, Maruš a Zulu vyjížděla již v brzkém ranním čase 3:21 hod. z nádraží v Třinci, aby dvakrát přestoupila a dostala se kolem 8 hodiny ranní do Čertovice, která se nachází přesně v polovině šířky hřebenu Nízkých Tater. Počasí nám přálo, obloha modrá, mraků málo a veselé svítící slunce, které mělo sice pěknou sílu, tu ovšem (alespoň pocitově) kompenzoval vítr, mnohdy velmi silný vítr. Trasa začínala již v úvodních desítkách metrů prudkým stoupáním, postupně jsme ovšem nastoupali dost výškových metrů a tak jsme si užívali i rovné chůze, či dokonce chůze z kopce. První úsek k chatě generála M. R. Štefánika trval něco přes 3 hodiny. Časové údaje na směrovkách byly někdy dosti zmatečné, když se co pár kilometrů neschodovaly. Jinak tempo jsme měli solidní, takže jsme dle mého časové údaje plnili.

Na generálově chatě jsme si dali oběd a (někteří) čepovaného Corgoně. Vycházeli jsme něco kolem 12:30 hod., čekalo nás ještě spoustu kilometrů, ale sil bylo stále hodně. Krajina a příroda byly nádherné, místy připomínaly Roháče (Západní Tatry) a výše (kolem Chopoku) i Vysoké Tatry, stále však měly svůj nezaměnitelný styl. Vrchol Ďumbier (2043 m.n.m.) jsme si odpustili, neboť bychom se museli vydat tam i zpět mimo naši hlavní trasu a neměli jsme zrovna času nazbyt. Pod Chopokem jsme potkali první kamzíky, to jsme ještě ovšem netušili, kolik takových setkání (a daleko bližších) ještě tento den zažijeme. Na Chopok (2024 m.n.m.) jsme dorazili před 15 hodinou, tento vrchol se stal našim nejvýše zdolaným místem Nízkých Tater. A jelikož na něj vedou i lanovky, bylo zde také nejvíc turistů-neturistů, což trošku kazilo dojem z jinak divokých hor. To nám ovšem vynahradily hned následující kilometry, kdy jsme potkali velké množství kamzíků, kterým jsme se mohli přiblížit jen na pár metrů. V úseku od Dereše (2004 m.n.m.) směrem dále po červené magistrále (to už jsme se nacházeli zhruba hodinu za Chopokem) jsme už navíc šli téměř sami. Troufám si odhadnout, že později jsme kromě horské služby nepotkali nikoho skoro tři hodiny! Krajina zde byla fantastická. Ač se objevily i negativní názory na to, zda to do tmy stihneme do útulny, vládla jinak super atmosféra a i přes množství našlapaných kilometrů to vše stálo za to.

foto: Michael Heczko Od Dereše nás čekaly ještě zhruba 3 hodiny šlapání, prudkého stoupání (a to ne jen do jednoho kopce!) a silného větru kdy jsme museli nasadit i čepky a pořádně se zapnout až pod krk. Dalšími velkými vrcholy, které jsme pokořily, se staly Kotliska (1937 m.n.m.) a Chabanec (1955 m.n.m.), kde jsme potkali i horskou službu a nechali se informovat, jak že daleko ta útulna ještě je. Od Chabance nás čekalo již jen klesání, což ovšem nebyla žádná výhra, poslední úsek, kdy jsme odbočovali z trasy pod hřeben, to byl pořádný sešup a nášup na kolena. Tomáš musel v duchu nadávat do všech sraček (nahlas to nebylo tak hrozné) a navíc nám pořádně přitížila Romča, která závěrečný úsek dne běžela, až mě začalo píchat v kolenech za ni. Kolem 19:20 hod. jsme uzavřeli dnešní turistický účet a došli k útulně Ďurkova (1623 m.n.m.), kde jsme zjistili, že uvnitř je ještě místo a my nemusíme spát venku mezi medvědy.

Dali jsme si teplou večeři v podobě těstovin, opláchli se v horském pramenu s teplotou vody kolem nuly a zalehli ve VIP prostoru, což byl pokojík na úplném vrchu budovy, kde vedl dosti dlouhý dřevěný žebřík. Dnešní bohaté turistické úspěchy jsme zapili a šli spokojeně spát..

Další den nás čekalo ještě mnoho kilometrů a hodin šlapání, tedy pokud jsme chtěli dojít až do Donoval, což nakonec padlo, neboť bychom došli zřejmě až večer. Bylo příjemné se probudit a vyjít hned do hor, na čerstvý vzduch.. bomba! Po snídani jsme vyrazili kolem 8:30 hod. ráno vzhůru, zpět na hlavní hřeben. V 9:45 hod. jsme zdolali Sedlo Latiborskej Hole (1540 m.n.m.) a pokračovali dále k samotné Latiborke Holi (1643 m.n.m.). Krajina zde byla zase o něco jiná než včera, ale neméně krásná a fascinující, zelená zářila všude a to i navzdory tomu, foto: Michael Heczko že dnes nám již nesvítilo slunce, ale bylo zamračeno. Další hodinu jsme pokračovali stoupáním i klesáním k Sedlu pod Skalkou (1476 m.n.m.), kde jsme se definitivně rozhodli pro cestu dolů z hřebenu, z časových důvodů. Velká Chochula a ostatní zbývající vrcholy si na nás budou muset počkat někdy příště. Odbočili jsme tedy na žlutou značku (alespoň to jsme si mysleli). Místo toho jsme šli neznačenou cestou, která vedla pořádně prudce dolů, takže jsme si užili i trošku srandy. Později níže jsme na žlutou značku narazili. Potkali jsme zde i v pořádí tuším třetího hada za oba dva dny, ten také spěchal do Liptovské Lúžné na autobus. Bohužel nakonec ho nestihl, jel dalším spojem.

Tak, jak včera někteří končili den (během), jsme ho zakončili i druhý den výpravy, běželi jsme ovšem podstatně déle a vytrvaleji. Maruš poznamenala, že bych pak zde měl napsat "běželi jsme jak cyp", ano bylo tomu tak! Klobouk dolů před všema, jak zdatně to zvládli. Doběhli jsme k autobusové zastávce dokonce o nějakých 15 minut rychleji, ač se to vzhledem k času na směrovkách zdálo nemožné, spoj ve 12:45 hod. jsme zcela pohodově stihli. Na cestě zpět jsme si užili ještě množství srandy, která byla navíc umocněna tím, že jsme sedli na špatný vlak do Čadce, chi chi..

Mou srdcovkou byly již někdy od deseti let Vysoké Tatry, po tomto víkendu mám v srdci dvě slovenské pohoří! Díky všem za super víkend!


Turistika posledních týdnů (5, 6/2014)

3. 7. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

24. 5. (sobota) - Za pěkného počasí a na květen solidního tepla jsme se ve složení Michal, Henryk a Zulu vydali na Skalku a to nejběžnější trasou z Dolní Lomné.

14. 6. (sobota) - Tradiční turistika na Stožek z Bahence ve složení Michal, Henryk, Robert a Zulu.

15. 6. (neděle) - Jen ve dvou s Henrykem jsme Zuzkou vyjeli pod Polanu v Horní Lomné, abychom poté vystoupali všechny stoupáky až ke Kozubové, kde jsme poseděli i na chatě. Počasí bylo spíše zamračené.

21. 6. (sobota) - Mladší generace v osobě George opět nepřemohla lenost a tak jsme vyrazili opět jen ve dvou, já a Henryk. Prošel můj návrh na Čanroryji z Nýdku. Počasí bylo solidní, skvělá trasa!

22. 6. (neděle) - Druhý víkendový den dorazil i Robert, takže jsme absolvovali naši klasickou turistickou trasu z Bahence na Stožek. Bylo teplo a šlo se příjemně, oproti trase na Čantoryji, jsem měl pocit oddechové procházky. Výprava byla po velmi dlouhé době ve složení výhradně z pěti chlapů - Michal, Henryk, Robert, George a Martin.


Horský maraton Střecha světa 2014 (4. 5. 14)

5. 5. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

Střecha světa, to byl 1. ročník horského maratonu s trasou vedoucí z Morávky přes Slavíč, Uspolku, Visalaje, Lysou horu, Krásnou a Hájenku až do Pražma, tedy celkem 43 kilometrů. A ty bylo nutno, aby toho nebylo málo, zvládnout v 8 hodinách, což při trvalé chůži činí rychlostní průměr 5,4 km/h..

Závod byl rozdělen do dvou kategorií, Profi a Hobby. V naší kategorii Hobby závodilo 270 můžu a žen. Náš tým (i když se závodilo za jednotlivce) čítal čtyři odvážné (možná i mírně smyslu zbavené) sportovce - mě, Honzu, Maruš a Vojtu. Budíček už v 5:15 hod., pár minut před 7 hodinou ranní ve Smilovicích, kde jsme se všichni sešli a kolem 7:30 hod. již v Morávce, kde jsme si vyzvedli startovací balíček (i s třičkem závodu) a čekali na start. Ten byl odstartován přesně v čase 9:05 hod. Kategorie Profi samozřejmě ihned běžela, my zprvu nasadili ostré tempo, ale běžet jsme začali až dále na rovince. Trasa nás vedla po silnici kolem přehrady Morávka, za kterou jsme odbočili na první turistickou značku dne- modrou ke Slavíči.

Tempo jsme měli velmi ostré, upřímně řečeno, takhle normálně po horách s nikým nechodím, pokud tedy zrovna někde enormně nespěcháme! I tak jsem se ovšem cítil výborně a po úvodních kilometrech jsme se mohli nacházet někde v první polovině startovacího pole. Honza se později dostal před nás, na Slavíči jsme se ovšem všichni počkali a poté šli spolu pohromadě až do Visalaji. Cesta na Slavíč sice měřila 11 km, ale pro mě to byl dnes nejlehčí úsek, ne kvůli kondičky nebo sil, těch jsem měl přes den stále překvapivě dost (taky jsem byl řádně naspeedovaný), ale kvůli bolesti nohou, kloubů a svalů.

První kontrolní bod na Slavíči byl za námi a my pokračovali dále po červené a zelené 6 km dolů k Uspolce, tento úsek jsme sebíhali drtivou většinu kopců dolů. Uspolka byl 2. kontrolní bod závodu. Následovala asfaltová, ke konci lesní cesta na konec Morávky, která měla něco přes 12 km a byla neskutečně zdlouhavá a také náročná na kolena a chodidla (po asfaltu se na rozdíl od trávy a hlíny šlo daleko daleko hůř). Napojili jsme se na zelenou značku a poté na rozcestí Morávka - U Surovce odbočili na žlutou značku. Etapa trasy Uspolka-Visalaje už mé nohy velmi notně poznamenala, bolel mě každý sval, klouby v kolenou, chodidla a Bůh ví co ještě. Tempo bylo stále enormně ostré a také se místy z kopců běželo. Na žluté značce se naše grupa trhala, Honza s Vojtou utekli dopředu a já uháněl s Maruš. U 3. kontrolního bodu na Visalajích jsme se ovšem opět všichni setkali.

Na Slavíči jsme byli v čase 10:45 hod., na Uspolce zhruba o hodinu později a na Visalaje jsme dorazili krátce před 13 hodinou, měli jsme tedy jen dvě hodiny na to, abychom zdolali Lysou (časový limit do 15:00 hod.), jinak pro nás závod končil. Tato trasa po červené má 8 km a jen dodávám, že před týdnem jsme jí zašli za 2:15 hod. středním tempem a s pauzami, což nám dodávalo optimismu. Visalaje byly prvním místem po 4 hodinách velmi svižné chůze a běhu, kdy jsem si sedl a odpočíval. Po zhruba 3 minutách jsem už ovšem opět vyrážel, ještě o něco dříve vyšla Maruš. Honza s Vojtou vyšli ještě o něco později. Úseky z kopce a po rovince jsme opět běželi, ale nohy a klouby už řvali ne, takže už to bylo i o psychice a velké síle vůle. Počasí se naštěstí dnes velmi vyvedlo a po celý den neukápla ani jediná kapka deště, povětšinou svítilo sluníčko a teplota byla tak akorát, většinou mezi 10-13 °C, což ovšem neplatilo o Lysé hoře, ale to až za chvíli.. Druhou polovinu této trasy mi už hodně vypovídaly nohy službu, takže jsem šel místy daleko pomaleji, než bych zde jinak šel. V průběhu stoupání jsem dohnal Honzu s Maruš, ale po pár minutách jsme se opět rozdělili a šli jsme v pořadí Honza, já, Maruš a Vojta (toho jsme ovšem již delší dobu neviděli). S vypětím všech svých sil, s obrovským přemáháním jak hlavy, tak bolesti po obou dvou nohách jsem nakonec došel ke 4. kontrolnímu bodu - Lysé hoře (1323 m.n.m.), kde bylo opravdu velmi chladno. Dokonce i na stromech byl zmrzlý led! Ten níže pod horou padal v důsledku toho, že na něj svítilo slunce a tak jsem párkrát dostal ledovou spršku a facku.

foto: Michael Heczko Na Lysé už jsem začal uvažovat o své smrti, mé odhodlání ovšem neutichalo a chtěl jsem tento závod za každou cenu dojít! Honza vrchol zdolal o 10 minut dříve a po dalších 10 minutách od mého příchodu dorazila i Maruš, Vojta nám napsal, že závod vzdává. Dále jsme tedy pokračovali jen ve třech. Z Lysé už jsme se drželi pohromadě. Na vrcholu jsem byl zhruba ve 14:40 hod. a vycházeli jsme zhruba o 10 minut později, přičemž v cíli (Pražmo) jsme museli být nejpozději před 17 hodinou (v Krásné do 16:30 hod.). Bylo tedy nutno běžet. Při klasické túře z Krásné na Lysou a zpět bych to zřejmě dokázal bez větších problému, zde jsem měl již ovšem v nohou přes 32 km chůze i běhu a k tomu natažené svaly v pravém i levém chodidle, přičemž jakýsi boční přitahovač mezi lýtkem a chodidlem, o kterém jsem do dneška nevěděl, že ho mám, natažený brutálně. Chůze i běh a to jak po rovině, z kopce i do kopce tak byly již jen utrpením, přemáhaním a vypuzováním bolesti z hlavy. Až do dneška jsem nevěřil, kolik levelů může mít bolest ve svalech a kloubech a jak se stále stupňují výše a výše.. to ovšem nebyl konec! Poslední 2 km před Krásnou už jsem nedokázal z kopce běžet, Honza s Maruš mi tedy utekli. Šel jsem už jen díky své tvrdohlavosti, kdybych na sekundu poslechl své tělo, na místě bych padl.

U posledního kontrolního bodu, tedy č. 5 jsme se opět všichni sešli a já se snažil chytit ještě poslední dech, to se mi částečně i povedlo, ovšem následovalo další peklo, neskutečně brutální a táhly kopec směrem k Hájence, kde jsme stoupali po žluté značce směrem od Krásné. Za tímto kopcem už jsem cítil, že si šahám na dno. Kontroloval jsem si čas a nechal jsem Honzu s Maruš, ať si jdou svým tempem přede mnou, i když se od Hájenky (modrá značka) již jen klesalo k cíli (ještě několik neskutečně dlouhých kilometrů), o pokusu běžet už nemohla být ani řeč. Poprvé v životě jsem zažil to, že mi z bolesti začalo být špatně a nevolno. Pořád jsem si ovšem opakoval, že když už jsem došel až tady, musím to dojít.

A došel.. Respektive doběhl, protože mě Honza s Maruš posledních 50 metrů před cílem ještě hecovali a já i přes všudypřítomnou bolest do cíle opravdu doběhl, nechal si organizátorem závodu zapsat čas - 7:43 hod. - a lehl si na zem.. Tolik tedy horský maraton Střecha světa mýma očima. Musím říct, že jsem na sebe hrdý, dalo mi to mnoho. A zároveň klobouk dolů před Honzou a obrovský klobouk dolů před Maruš (doběhli o zhruba 7 minut přede mnou)!


Na Slavíč za sluníčka, zpět za bouřky (2. 5. 14)

5. 5. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

Po dlouhé době nás na horách při naší výpravě zastihla opravdu velká bouřka, kdy nám hřmelo a blýskalo se přímo nad hlavami. Zpět ovšem na samotný začátek naší výpravy, který započal kolem 14:45 hod. odpoledního času za příznivého slunečného a teplého počasí.

Hned v úvodu mě Henryk (šli jsme jen ve dvou) přesvědčil, že správná trasa vede podél hotelu Lačnov. Věděl jsem sice, že jsme vždy chodili trasou za hotelem, ale věřil jsem Henrykovi a doufal, že tato široká cesta nás k trase také nějak dovede. Naštěstí si po dvou minutách chůze Henryk svou chybu uvědomil a vrátili jsme se na správnou značenou trasu. Počasí bylo opravdu perfektní, slunečno a teplo, k tomu překrásná příroda a krajina, která byla zbarvená do světle zelené svěží barvy. Po žluté značce jsme svižným tempem (já jsem dnes trénoval kondičku na nedělní Střechu světa) došli až k rozcestí Pod Lačnovem (ano, je to paradox, ale hotel Lačnov má velmi zavádějící název, neboť kopec Lačnov je několik kilometrů nad ním), za nimž jsme pokračovali po louce strmě nahorů.

Trasa zde byla pozměněna, ve vrchní části nešla přes louku, ale odbočila do lesa a na louku se vrátila až úplně nahoře. Toto vše kvůli soukromému pozemku, který se zřejmě rozhodl majitel více střežit. Po dalším solidním stoupání jsme zdolali hřeben - Lačnov a vydali se po červené značce ještě zhruba 2 km k rozcestí Pod Slavíčem, kde jsem se od Henryka oddělil a zaběhl si zhruba kilometr dolů po zelené k Uspolce, neboť tuto část trasy nedělního maratonu neznám. Poté jsme se z Henrykem sešli na chatě, kde už Henryk popíjel čepovanou Kofolu a objednal si svůj oblíbený pokrm- párky.

Při našem odpočinku na chatě venku začalo hřmít, předzvěst bouřky která se do puntíku naplnila. Když už jsme byli na cestě dolů postupně začínalo pršet a také čím dál tím hlasitěji a mohutněji hřmít a blýskat se. Bouřku jsme měli doslova nad hlavami, takže jsme si zažili i trochu toho adrenalinu, ale i o tom horské túry jsou.. Nakonec jsme došli v pořádku a ani jeden z nás nezpopelněl.


Lysá hora z Visalají (27. 4. 14)

1. 5. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

Na Lysou horu jsme už několik měsíců plánovali výpravu z Ostravice po červené značce, kde jsme již mnoho let nešli. Nakonec naše kroky po červené turistické značce opravdu vedly, ale trasou z Visalají. Tuto trasu jsem navrhl zcela sobecky proto, že mě zde čeká příští víkend horský maraton Střecha světa, kde je nutno 43 km ujít a uběhnout za 8 hodin(!) a jedním z úseku tohoto závodu je právě trasa Visalaje-Lysá hora. Jelikož všichni souhlasili a navíc jsme zde ještě nikdy nešli, nic nebránilo tomu, abychom vše zorganizovali a v neděli ráno se sešli na sedačkách Felis.

Vstávám v 8 hodin a před 9:15 hod. vyjíždím do Jabla pro Henryka, cestou zpět nabíráme ve Vendryni Lukáše a o deset minut později v Třinci Zulu, pokračujeme dále a v 10:15 hod. nabíráme ve Smilovicích Honzu, čímž auto zcela zaplníme. O 45 minut později po poměrně dlouhé cestě do Visalají vycházíme vstříc dnešní výpravě. Čeká nas 0,5 km k hlavnímu rozcestí od Bílého Kříže, ze kterého se vydáváme na červenou značku. Z nadmořské výšky zhruba 750 metrů nás čeká 8 kilometrů do nadmořské výšky 1323 metrů, takže převýšení zhruba šest stovek metrů. Tempo nasazujeme svižné, i tak se ovšem stačíme kochat okolní krajinou, která je zde dle mého názoru naprosto odlišná od všech ostatních tras k Lysé hoře.

Procházíme několik rozlehlých mýtin, které se střídají z lesy a i když jsme už poměrně vysoko a daleko od civilizace, stále se zde nacházejí lidská obydlí. Počasí se drží a po špatné předpovědi ani památky. Teplota sice není na krátký rukáv, stoupání však některé z nás donutí mikinu sundat. Procházíme další rozcestí a dovídáme se, že jsme ušli 3 km a pět jich nás ještě čeká. Druhá polovina trasy je už jen stoupání a to místy dosti přímé, na rozdíl od asfaltové cesty, kterou místy protneme a která se velmi klikatí. Lukáš hlásí, že není ve stoprocentní formě, i tak ovšem šlape zdatně, mě žene hlavně vidina dobrého obědu v chatě Šantán! Taky probíráme s Honzou plány na nadcházející maraton a se sarkasmem si říkáme, že tady v těch místech, kde ztěžka oddychujeme do prudkého kopce, za týden svižně poběžíme, neboť budeme dohánět časovou ztrátu!

Na trase jsme potkávali poměrně dost turistů, ale s trasou z Ostravice se to podle mě nedalo srovnávat, tam turistů chodí ještě daleko více. Zde jsme navíc ušli i delší úseky bez živé duše. Stoupali jsme a stoupali a z jednoho, či ze dvou míst se na nás vrchol Lysé hory již usmíval (či posmíval?) až nakonec přišel úplně ten poslední kopec a jeho velmi pěkné stoupání. Na vrcholu Lysé hory (1323 m.n.m.) pěkně foukalo (tak jako vždy), takže jsme s Honzou (vyšli jsme první) okamžitě oblíkali mikiny. Poté jsme už všichni společně vyšli až k hladícímu bodu, kde jsme se kochali krásnýmí výhledy a fotili se. Bohužel na fotkách nejsme všichni, Henryk se nám totiž v té době ztratil, po chvíli jsme ovšem zjistili, že koná malou potřebu v blízké kosodřevině. Než jsme došli do chaty Šantán, stihl jsem se ještě vyfotit u hladícího bodu i s jinými turisty a samotný hladící bod si pohladit, na rozdíl od Honzy, který zde má údajně rituál, že si hladící bod nikdy nepohladí! Později jsem si uvědomil, že díky tomu jsem si dnes vytvořil na Lysé nový rituál, vždy pohladit hladící bod :D

foto: Michael Heczko Šantán byl doslova nabitý k prasknutí, bylo kolem 13 hodiny a tak se zde mohutně obědvalo a hodovalo s místním Bohem Radegastem. Poté, co jsme si vystáli frontu (Lukáš to vzdal a chtěl objednat jen Kofolu) jsme si mohli konečně vytouženě objednat. Já a ségra fazolovou polévku, Honza zelnou, Henryk česnekačku a Lukáš bral z vlastních zásob. Pitný režim pak u mě a Honzy obstaral již zmíněný Radegast, v provedení desetistupňovém a u Lukáše s Henrykem Kofola. Zulu pila jen z fazolačky. Hodovali jsme venku, což bylo velmi příjemné a fazolačka byla perfektní!

Zpět jsme se rozdělili, Honza se vydal po žluté značce do Krásné a později poté po modré značce ještě do Pražma, což je poslední úsek nadcházejícího maratonu, tuto trasu zvládl za hodinu a půl, což je čas, který bychom za týden rozhodně potřebovali (a ano, samozřejmě že běžel). Zbytek výpravy se vydal stejnou trasou zpět do Visalají. Nutno dodat, že nejen mě se cesta zpět zdála o mnoho delší než nahorů. Hlavně druhá polovina cestu dolů byla velmi velmi zdlouhavá, i když svítilo sluníčko a zelenící se louky, mýtiny, lesy a hory byly v těchto místech úchvatné a tak jsem opravdu hodně fotil. Z hrůzou jsem si uvědomil, jak moc vyřízený už jsem a jak mě bolí spodní část nohou a to bylo těchto 17 km tam a zpět jen zlomkem toho, co nás čeká za týden. Toto samotné mě trošku svazovalo a tak jsem pociťoval možná ještě větší únavu, než jaká byla doopravdy.

Ovšem trasu jsme jinak zvládli v pořádku a cestou zpět jsme v Pražmu nabrali i ztraceného syna Honzu, který nejen že měl čas pokochat se místním kostelem a hřbitovem (cíl Střechy světa), ale dokonce stihl i uplést z pampelišek věneček! Perfektní výprava ve složení Michael H., Henryk P., Lukáš P., Liliana H. a Honza K.


Atak Stožku z obou stran (19., 21. 4. 14)

1. 5. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

V rámci prodlouženého velikonočního víkendu jsme se vydali v sobotu i v pondělí na chatu Stožek. Pokáždé ovšem z jiné strany.

V sobotu 19. dubna jsme ve složení Michael H., Henryk P., Robert P., Liliana H., Georgíj M. a Martin K. vyjeli dvěmi auty na Bahenec. Po dlouhé době jsme se sešli v šesti a brali tak dva auta. Tuto naší tradiční trasu jsme zvládli v pohodě a za příjemného jarního počasí.

O dva dny později, tedy na velikonoční pondělí 21. dubna, byla již sestava chudší, ovšem i tak úderná. Ve složení Michael H., Henryk P., Robert P. a Liliana H. jsme Suzuki SX4 vyjeli k osadě Zimný, odkud již naše kroky směřovaly pěšky vzhůru ke Stožku. Teplota dnes byla ještě vyšší než v sobotu, do kopce to bylo na krátký rukáv. Viditelnost byla podstatně lepší než při naší zdejší poslední návštěvě, kdy nás provázel veliký smog.


Po letech z Horní Lomné na Muřínkový vrch (13. 4. 14)

17. 4. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

Po mnoha letech (mezitím se zde ukázali jen Henryk s dědou) jsme se vydali na turistickou trasu z Horní Lomné k Muřínkovu vrchu. Přičemž většinou jsme si k této trase zajeli autem, tentokrát jsme ovšem Felis nechali již u jednoty v Horní Lomné, abychom si tak náš pochod o něco prodloužili.

Ve složení třech - Michael H., Henryk P. a Liliana H. - nás dnes provázelo zatažené počasí a občas trošku zamrholilo. Ani jednou se ovšem nerozpršelo. Po asfaltové cestě kolem krásných starých i novější domů jsme došli až k odbočce na žlutou značku, po které jsme strmě stoupali k cíli. Zulu dnes opět čistila les od odpadků a nakonec nasbírala plnou tašku, jak smutné lidi.. Trasu jsme zvládli za hodinu, před cílem jsem se prošel několik desítek metrů lesem mimo trasu a objevil tak mnohá krásná místa turistům skryta. Na vrcholu u kaple bylo i několik turistů, kteří však postupně odešli a my tak měli celý prostor kolem kaple jen pro sebe.

Navrhl jsem vyzkoušet někdy trasu z Muřínkova vrchu k Bílému Křiži, uvidíme jestli se nám to podaří ještě letos. Cestu zpět jsme zvolili po široké lesácké cestě, na kterou jsme vybočili pár stovek metrů pod vrcholem. Tato cesta nás vyvedla jen kousek od žluté značky v místě, kde ústí na místní asfaltovou cestu. Ještě i cestou dolů jsem obdivoval místní domky a některé si i vytipoval pro případnou koupi či rekonstrukci :D


Komorní Lhotka-Prašivá-Kotař-Ropička-Godula (6. 4. 14)

8. 4. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

Jednu z nejdelších turistických výprav v Moravskoslezských Beskydech (mimo Mánesovu stezku) jsme absolvovali tento víkend v neděli 6. dubna. Trasa, kterou jsem měl naplánovanou již několik týdnu se nám povedla zorganizovat až nyní a stálo to rozhodně za to!

Kolem 9 hodiny dopolední vyjíždím pro Henryka do Jablunkova, cestou zpět k Třinci nabíráme Lukáše a Lili a vyrážíme směr Komorní Lhotka. Felis parkuju v místním skromném centru hned vedle obchodu s potravinami. Čas našeho turistického startu je zhruba 10:30 hod. První značkou, po které se vydáváme je žlutá, která nás vede k chatě Prašivá. Zprvu kráčíme po asfaltové cestě, čím výše ovšem stoupáme, tím se napojujeme na širokou lesáckou cestu. V lese nám jsou místy nabídnuty jindy zřejmě fascinující výhledy, dnes bohužel ovšem ne. Jedinou vadou dnešní výpravy a dnešní krásy hor je opět brutální smog, přes který nejde vidět nic, v lepším případě jsme později rozeznali alespoň obrysy hor. Jaká škoda, neboť počasí bylo nádherné hlavně při druhé polovině naší výpravy, v místech, kde jde jindy zcela jistě vidět masiv Lysé hory. Jinak byla dnes obloha spíše proměnlivá, občas svítilo sluníčko, občas ho zahalily na delší dobu mraky. Teplota však byla velmi příjemná, postačila lehká mikina. V solidním tempu a za poměrně solidního zájmu dalších turistů jsme zdolali Malou Prašivou (707 m.n.m., chata s dřevěným kostelem z roku 1640 a chatou), respektive jsme ze žluté značky vyšli zhruba sto metrů nad chatu.

Po odpočinkové pauze jsme vyrazili dále po značce červené, která nás stoupáním vyvedla až k vrcholu Prašivé (843 m.n.m.), který jsme ovšem mírně podešli.Dalším vrcholem, kolem kterého jsme prošli, byl Čupel (873 m.n.m.) a následně u rozcestí Pod Malým Čupelem následovala další pauza, to už jsme šlapali něco přes dvě hodiny a ušli pěkných pár kilometrů. Jak se ukázalo, Lukáš ani Zulu neměli bližší ponětí, jak moc dlouhá trasa je dnes čeká, takže zřejmě i proto s dnešní účastí souhlasili. Od tohoto rozcestí jsme vyšli ještě zhruba 1,5 km a dorazili jsme k turistické chatě Na Kotaři (800 m.n.m.), která se zároveň stala naší chatou obědovou. Všichni, kromě Henryka který zůstal věrný párkům, jsme si dali česnekačku (výborná, možná zbytečně málo ostrá) a zatímco Lukáš s Henrykem to spláchli sladkou Kofolou, já jakožto zkušený horal jsem věděl, že takovou věc je nutno spláchnout hořkým tekutým chlebíčkem v podobě nošovické 10° (výborná!).

Na Kotaři jsem utěšoval Lukáše, že máme za sebou už alespoň polovinu trasy, ovšem nebyla to pravda a nyní při pohledu do mapy to vidím ještě jasněji. Po červené značce jsme dále pokračovali k Ropičce, tento úsek mě oslovil asi nejvíc, místní les na hřebeni vypadal místy jako z pohádky nebo jiného světa. Staré a popraskané buky, některé rozvětvené do zcela nepochopitelných poloh nebo stromy seřazeny a propleteny vedle sebe, až jsme dlouze diskutovali, jak k takovýmto věcem mohlo časem dojít, co na tyto stromy muselo asi po dlouhá léta působil. Osobně se divím, že přírodní rezervace není i zde, ale je až dále za chatou Ropička. K té jsme došli po zhruba dalších 3 kilometrech šlapání do kopce i z kopce. Potkali jsme i několik cyklistů a turisté zde také nebyli jev ojedinělý. Chata Ropička je ovšem již zhruba dva roky zavřená, takže jsme zde dlouze nepobyli. Je to škoda, protože samotná chata vypadá velmi pěkně a stále ještě velmi zachovale.

foto: Michael Heczko Od Ropičky (vrchol 918 m.n.m.) jsme vybočili z červené značky (mimochodem doporučuji se podívat, jak daleko tato značka přes Slavíč vede až téměř k Travnému!) na zelenou, kterou jsme pomalu klesali směrem ke Goduli, která byla ovšem ještě daleko.. Prošli jsme přes sedlo Pod Ropičkou (700 m.n.m.), kolem hory Křivý (734 m.n.m.) a došli až k rozcestí Ropičník, kde jsme opustili zelenou značku a vydali se po žluté směrem ke Goduli. Po dlouhém poctivém šlapání jsme nakonec zdolali i chatu, či hotel na Goduli-Ondráš, tam jsme se ovšem zastavili jen krátce. Vrchol Goduly má 738 m.n.m. a zcela překvapivě přímo na něj žádná turistická trasa nevede. Ovšem jen kousek od něj jde po žluté dojít k památníku vzniku 1. ČSR. Z Goduly jsme již jen prudce klesali k obci Komorní Lhotka, cesta zde je velmi dobře vyasfaltovaná.

Lukáš v závěrečných třech kilometrech poznamenal:"A to už byl dneska poslední kopec?". Výpravě ve složení - Michael H., Henryk P., Lukáš P. a Liliana H. patří velké díky, že se do výpravy podle mého návrhu pustili a ani jedinkrát neřekli negativního slova. Celkem jsme dnes našlapali rovných 18 kilometrů, paráda!


Sobotní jaro na Polomu a nedělní léto na Stožku (29.-30. 3. 14)

31. 3. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

K sobotní výpravě jsme se sešli jen ve dvou členech, já a Henryk. Pokračovali jsme v myšlence vracet se na místa, kde jsme již delší dobu nebyli. I z toho důvodu jsem dnes navrhl trasu k Velkému Polomu, respektive Kamenné chatě (950 m.n.m.).

Felishou jsme vyjeli netradičně až na horní parkoviště pod sjezdovkami SKI Severka (většinou parkujeme o cca 1, 5 km níže), jelikož dolní parkoviště bylo celé vyskládané pokácenými stromy. Naše trasa vedla po modré značce přes skály solidními stoupáky a poté vrchním okrajem sjezdovky a dále po trase od Severky, která je značená barvou červenou. Tempo Henryk nasadil velmi svižné, takže kromě mého občasného focení (hlavně u skal), jsme trasu zašli zhruba za neskutečnou hodinu. Kdysi jsme jí chodívali (ovšem i s našimi staršími členy) i silně přes dvě hodiny!

Počasí bylo ryze jarní, většinu trasy nahorů jsem šel jen v krátkém rukávu, bylo slunečno a celkový dojem kazil jen všudypřítomný smog, který dosahoval i výše hor, takže jsme před ním zcela neunikli ani v přírodě. Novinkou na této trase byly vykácené části lesa, které proměnily dané místa a naskytly nové výhledy. Budiž lesům ČR ke cti, že na téměř všech těchto místech jsou již vysazeny nové mladé smrčky!

Po zdolání cíle jsme se ještě před návštěvou chaty šli podívat do nové rozhledny, která ač je velmi pěkná, svůj hlavní účel - poskytnout náležitý a pěkný rozhled do okolí - absolutně nesplňuje! Nevěřil jsem, ač mi mnoho známých tento fakt již předhazovalo, nyní věřím. I když byla část lesa západně od rozhledny vykácena, aby poskytla lepší výhled, je to i tak velmi málo a člověk se neubrání myšlence na zbytečně vyhozené peníze.

U chaty jsme poseděli venku a dali si dvě čep Kofoly, pro milovníky zlatavého moku a pro ty, kdo neřídí dodávám, že se zde jinak čepuje nové pivo Radas 12° (minipivovar ve Střítěži, pivo vaří bývalý sládek Radegastu a je velmi chválené). Mimo nás sedělo ještě nějakých deset turistů i jeden cyklista ze Slovenska, kteří také využili dnešního pěkného počasí.

Cestu zpět jsme zprvu zvolili stejnou, ovšem v polovině trasy jsme zabočili na širokou lesáckou cestu směrem ke sjezdovce a došli jsme již tradiční cestou od Skalky.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tradiční trasu Bahenec-Stožek jsme zvládli při nedělním odpoledni. Ve složení Michael H., Henryk P., Robert P. a Liliana H. jsme si užívali ryze letního počasí se sluníčkem, které už šlo opravdu cítit. Počasí na krátký rukáv a teplota kolem 20°C (ve městě) společně s modrou oblohou, to je ideální koktejl pro volné nedělní odpoledne. Dojem kazil opět jen i na horách přítomný smog, který byl dnes opravdu velmi vysoko, sahal vysoko vysoko i nad Lysou horu..


Stožek s překvapivou chumelenicí (15. 3. 14)

31. 3. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

Dnešní výprava na Stožek od chaty Bahenec byla spestřena zejména nečekanou chumelenicí. Nad tou jásal hlavně Robert, který by si ke konci měsíce března ještě přál návrat zimy. Ostatní byli spíše proti, pokud se doteď zima flákala, tak ať už si v březnu dá laskavě už pohov a nedělá si z nás prdel :)

Trasu jsme zvládli bez problému a ve složení Michael H., Henryk P., Robert P., Liliana H. a Martin K.


Ve dvou na Stožek ze Zimného (8. 3. 14)

11. 3. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

Dnes jsme se s Henrykem sešli jen ve dvou statečných. Navíc jsem dorazil až po ranní šichtě, takže jsem byl v Jablu až kolem 15:30hod. Ani to nám ovšem nezabránilo ještě něco pořádného vylézt!

Navrhl jsem trasu Zimný-Stožek a Henryk souhlasil. Museli jsme si ovšem od dědy půjčit Suzuki SX4, Felis má totiž těsně před generální opravou přední nápravy a cesta k Zimnému by jí mohla zasadit ještě větší bolesti než doposud. A jak jsme zažili na vlastní kůži, bylo to rozhodnutí opravdu rozumné. Ač letos byla zima spíše parodií než realitou, zdejší cesta se proměnila ještě v daleko horší tankodrom než minulý rok. I podvozek Suzuki, ač ještě relativně mladý, měl s terénem místy problémy.

Ze Zimného jsme vycházeli až 16:20 hod., nasadili jsme ovšem ostré tempo a za světla vycházeli zdejší stoupáky. Dnes panovala na celém Třinecku obrovská inverze, která světe div se, šahala až ke Stožku! Nejvíce zabrat nám dal poslední úsek, kde se opět tradičně držel led, ale jaký! Po zdolání chaty jsme zjistili, že jsou vnitřní dveře do restaurace zamknuty, naštěstí nám bylo po delší chvíli otevřeno a tak jsme mohli posedět, pokecat a občerstvit se. Poseděli jsme docela dlouho, takže jsme vycházeli již v době, kdy slunce bylo pomalu za obzorem.

Trasu nahorů jsme zdolali cca za 40-45 minut, dole jsme byli ještě rychleji. I když se postupně setmělo, Henryk vytáhl baterku až těsně před Zimným. Zatímco přes odpoledne a za svítícího slunce bylo velké teplo a šel jsem jen v mikině, po západu slunce pořádně přituhlo až téměř na nulu! Suza na nás trpělivě čekala a my jen ve dvou statečných dokončili dnešní výpravu.


Čantoryje, do srdce se vryje. Stožek, bez mokrých ponožek. (1.,2.3. 14)

11. 3. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

Dnešní den jsme se po týdnu opět sešli v Jablunkově. Při sobotním poledni jsem navrhl výpravu z Nýdku na Čantoryji a po poměrně hojné debatě (do které se zapojili hlavně turisté, kteří ten den s námi ani nešli) tento návrh nakonec prošel. Složení výpravy však do poslední chvíle nebylo vůbec jasné a to proto, že George se dvakrát rozhodl nejít, abychom ho nakonec přeci jen ukecali (nejvíce zabrala zmínka o jídle na chatě!).

Pro dnešní výpravu jsme se tedy uskupili ve složení Michael H., Henryk P. a Georgíj M. Felishou jsme kolem 13 hod. vyjeli z Jablunkova směr Nýdek a pěšky jsme k vrcholu vyšli přesně ve 13:45 hod. Tempo jsme nasadili solidní, i přesto jsme se ovšem stíhali kochat pěknými výhledy. I samotná rozhledna, na kterou jsme se dnes chtěli vydat, se na nás smála již krátce po startu. Tato trasa nabízí hlavně stoupání, i samotné převýšení je na této trase téměř 500 metrů! Počasí nám přálo, nebyla sice azurová obloha, ale nepršelo a bylo na březen velmi teplo (10-15 °C).

Chatu jsme zdolali za výborného času, cca 1:15 hod. i díky tomu, že Henryk šlapal téměř bez zastavení jako kůň. Na chatě jsme si každý dali něco jiného, Henryk Kofolu s marlenkou, George čaj s marlenkou a já jsem tam mířeně poslal čepovanou Radegast 12°. I když zpočátku našeho zdolání chaty byly ohlasy na další šlapání k rozhledně spíše negativní, po dobrém jídle a pití se hlavně George uvolil a vyšli jsme ještě cca několik stovek metrů k samotnému vrcholu Čantoryje (995 m.n.m.), kde stojí 29 metrů vysoká ocelová rozhledna. Výhledy z ní stály rozhodně za to, navíc po východu z chaty se nám udělalo nádherné počasí a pročistily se daleké výhledy, jako na zavolanou! Celkově jsme se tedy dostali do nadmořské výšky 1024 m.n.m.!

Zpět jsme tedy vycházeli plní zážitků a celou trasu jsme opět prošli velmi svižně. Počasí se drželo a nám po doražení zpět k Felis do centra Nýdku nezbývalo než konstatovat, povedená výprava!

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na neděli jsem měl původně zcela jiné plány, než turistiku. Z těch ovšem nakonec sešlo a tak jsem začal obvolávat a psát dalším turistům, zda-li mají i oni dnes odpoledne čas. Postupně přikývli Zulu, Robert, George se neozval (v Jabl základně ovšem nakonec byl) a Henryk byl jen nadšen (svým způsobem ovšem). K tomu navíc ještě Robert zavolal kolegovi Martinovi a slušná turistická sestava k výpravě na Stožek z Bahence byla na světě.

Ve složení Michael H., Henryk P., Robert P., Liliana H., Georgíj M. a Martin K. (šest už nás nešlo dlouho!) jsme dvěmi auty, jedním Němcem a druhým Japoncem vyjeli na Bahenec, odkud již naše nohy šlapaly samy. Počasí bylo opět i na začátek března velmi teplé, v nížinách bylo na slunci až přes 20°C, ve stínu pak něco málo pod 15°C. Tradiční trasou jsme zdolali chatu Stožek, kde jsme si dali i tradiční pohoštění.

K autům jsme došli již za šera, další povedená stožková turistika za námi!


Za azurové oblohy na Kamenitý (23. 2. 14)

25. 2. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

Neděle odpoledne, ve městě jaro i jarní teplota, azurová obloha a my ve složení Michael H., Henryk P. a Liliana H. To byly ty nejlepší ingredience pro dnešní výpravu, která vedla po dlouhé době k horské chatě Kamenitý (794 m.n.m.).

Počasí bylo opravdu nádherné a k tomu ještě teplé, trasa k chatě po modré značce navíc vede prakticky po celé své délce do kopce, takže já osobně jsem shodil bundu a šel jen v mikině. Ve městě bylo na sluníčku až 18 stupňů, kolik bylo ovšem na horách, netuším. Vím jen tolik, že jakmile jsem si na půl minuty bundu oblékl, pod návalem horka jsem jí musel rychle zase sundat! Příroda ještě na horách nevykazovala příchod jara, to by bylo opravdu brzy, zato parkoviště v Horní Lomné praskalo ve švech a zprvu jsme neměli ani kde zaparkovat. I dále po trase jsme potkávali nezvyklé množství lidí. Což se nakonec vysvětlilo tak, že tento víkend byly na Kamenitém zvěřinové hody.

Louka k chatě je veliká, takže nám to ani nijak nevadilo. Navíc díky této akci byli u chaty i koně a tak jsme blízko nich notnou chvíli příjemně poseděli a "opalovali se" na sluníčku. Zulu zde zanechala tašku, kterou naplnila až po okraj odpadky a kupodivu pohrdla zvěřinovými specialitami.

Zpět jsme se vydali kolem 16 hod. stále za nádherného počasí, ovšem teplota nahoře šla dosti dolů a foukal chladný vítr. Poté co jsme sešli louku, jsme odbočili doprava a vydali se k cestě vedoucí od Slavíče, po ní jsme dále sešli až pod Doubravu a ukončili dnešní úspěšnou horskou výpravu!


Turistika posledních třech víkendů (2., 8., 9., 15. 2. 14)

17. 2. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

2. února (neděle) : Na horách konečně přibyl sníh, sice stihl za několik dní mírně ustoupit, i tak jsme si ho ovšem mohli užít, letošní zimu zcela výjmečně. V solidním složení Michael H., Henryk P., Zulu "Liliana" Lulu, Robert P. a Martin K. jsme vyrazili po dvou týdnech opět na trasu Bahenec-Stožek.

8. a 9. února (so, ne) : Speciální turistický víkend, kdy jsme se sešli oba dva dny a naplánovali jsme "Javorový-Ostrý, to su moje šostry", přičemž oba skromné návrhy pocházely z mé hlavy. Na Javorový (1032 m.n.m. vrchol) jsem přitom chtěl vyjít již velmi dlouho, nebyli jsme na něm několik let, i když se na nás Třinčany stále směje ze všech stran! 8. února jsme tento rest ovšem napravili a kromě dvou Třinčanů (Michael H., Liliana H.) u toho byl i "skoro Pražák" Henryk P. a fena Nela.

Počasí jsme měli příjemné, zvolili jsme trasu z Gutů po modré značce od "Guty-Rucki". Tato trasa má solidní stoupáky, celkově se však jde poměrně příjemně a nabízí nádherné výhledy na Třinec a jeho okolí. Tempo bylo rychlé a udávala ho mimo jiné Nela, která byla plná energie i při cestě zpět.

Na chatě jsme se dlouho nezdrželi, turistický ruch je zde v posledních měsících opět velmi hojný, což je jenom dobře, my jsme to ovšem odnesli tím, že jsme se do chaty již nevešli. Pokochali jsme se mohutnými výhledy, potkali mimo jiné výborného třineckého hokejového golmana Šimona Hrubce s přítelkyní a vyrazili zpět stejnou trasou k autu (dnes nás vezla Felis).

foto: Michael Heczko V neděli 9. února jsme vyrazili v totožném složení tří osob (Michael H., Henryk P., Liliana H.) na trasu Košařiska-Ostrý Salaš-chata Ostrý- Kalužný, která byla podstatně delší než naše včerejší turistika a řádně prověřila naší kondičku. Počasí bylo opět na zimu spíše o pár stupňů teplejší a bylo pod mrakem. Kdo tuto trasu zná, ví že vyjít na Ostrý Saláš je zřejmě nejtěžší úsek této trasy a začíná tudíž již od startu. Mě ovšem tento mega stoupák nedal zdaleka tak zabrat, jako spíše poslední úsek od křižovatky před Kalužným do Košařisek. Minimálně pro tento den jsem si zcela odrovnat a odřel paty. Ostrý (954 m. n. m. chata, 1044 m. n. m. vrchol) jsme zdolali vítězoslavně, ale do chaty jsme se nepodívali, zato jsme si příjemně poseděli s místní hlídačkou, fenou která dostala jméno Sára.

Od Ostrého nás čekalo okruhem zpět ještě 2/3 trasy! Téměř celý tento úsek propršelo, já musím ovšem velmi pochválit svou novou bundu Rehall, která ukázala že je opravdu nepromokavá. I přes déšť cestou zpět perfektní kondiční turistika!

foto: Michael Heczko 15. února (sobota) : Složení Michael H., Henryk P., Robert P., Liliana H., Lukáš P. a opět po dvou týdnech jako minule polská chata Stožek, trasou z Bahence, kde jsme vyjeli Suzuki SX4 1.6 s výkonem 88 kw. Užili jsme si podstatně více sněhu než minule a konečně to v lese vypadalo na normální zimu. Podle předpovědi tento stav ovšem zřejmě dlouho nevydrží, takže buďme rádi, že jsme byli u toho! Poprvé (co já pamatuju) jsme se vydali u zákruty z polsko-českého hřebenu i na Kyczoru, stálo to za to. Navíc jsme se mohli cestou zpět kochat perfektním západem slunce!


Po novém roce dvakrát Stožek a jednou Radvanov (4., 11., 19. 1. 14)

27. 1. 2014 (mh)
foto: Michael Heczko

První výpravou nového roku 2014 se stal 4. 1. Stožek a to konkrétně od chaty Bahenec. Stále bez sněhové nadílky, jen se zbytky sněhu po trase. Složení týmu bylo já, Henryk P. a Liliana "Zulu Lulu" Heczková.

Následovala lehká turistika do Radvanova, kterou jsem uskutečnili v sobotu 11. 1. konečně ještě v hojnějším počtu. Sestava byla ve složení já, Henryk P., Liliana H., Robert P. a malá Hanička P., která zatím teprve sbírá své první turistické zkušenosti. Teplota i počasí byly opět na leden spíše komické, parodie na zimu pokračuje i nadále..

A poslední z trojlístku výprav byl opět Stožek z Bahence ve složení Michael H., Henryk P., Liliana "Zulu" H., Robert P. a Martin K. Teplota byla v nížinách místy až na 13-15 stupních!!! A i když po trase místy foukal vítr, měli jsme i my toto na leden a zimu neskutečné teplo. Co na to říct, ten nahoře si z nás asi dělá prdel..




Rok 2013
Rok 2011/2012
Rok 2009
Rok 2008
Rok 2007
Rok 2006
Rok 2005


WebZdarma.cz